Pojistná a zabezpečovací zařízení 

Solární systémy pro ohřev TUV podobně jako ostatní tepelné soustavy musí být vybaveny pojistnými a zabezpečovacími prvky. Jedná se zejména o pojistný ventil a expanzní nádobu. Pro jejich návrh musíme vycházet z topenářských norem, jelikož české normy tuto kapitolu samostatně nedefinují. Ovšem musíme mít na zřeteli specifika, která se zde vyskytují na rozdíl od klasických tepelných soustav. Solární sestava je totiž provozována v rozmezích plnících tlaků tzv. za studena a při minimální teplotě mezi 10-20°C až po maximální provozní tlaky a teploty, které se pohybují mezi 90-130°C. Počáteční plnící tlak je tedy dán hydrostatickým sloupcem teplonosné kapaliny nad místem připojení expanzní nádoby a minimálním tlakem v nejvyšším místě celé sestavy, zpravidla kolektoru. Rozsah minimálního tlaku se volí podle specifik zapojení celé soustavy a musí být s ohledem na její funkčnost správně nastaven v závislosti na požadovanou teplotu propylenglykolové nemrznoucí směsi. Stručně lze říct, že z praktického hlediska čím je menší provozní tlak, tím musí být větší expanzní nádoba, aby byl provozní tlak udržen v požadovaných mezích. Hodnota provozního tlaku v soustavě je také úzce vázaná s druhem teplonosné kapaliny. Ta pokud např. vykazuje degradaci nad 120°C musíme udržovat provozní tlak pod hodnotou tlaku odpovídající teplotě varu teplonosné kapaliny pod 120°C. V případě, že teplota dosáhne na kolektorech stagnace dochází k varu této kapaliny a její teplota se dále nezvyšuje. Aby byl kolektor ochráněn před přílišným tepelným zatížením odpaří se pouze zlomek takové kapaliny a zbytek objemu kolektoru je vytlačen zpět do přívodního a zpětného potrubí. Tímto způsobem je kolektor chráněn proti tepelnému zatížení, který by ho mohl poškodit. Z toho důvodu je vhodné dimenzovat expanzní nádoby na takovou velikost, která dokáže bezpečně pohltit objem teplonosné kapaliny vytlačené z kolektoru v závislosti na stagnačním chování celé soustavy. V případě kapaliny, která je odolná velmi vysokým teplotám je možné volit vysoké provozní tlaky a eliminovat tak změnu skupenství této látky při stagnačních podmínkách a pronikání páry do rozvodu celé soustavy. 

Pojistný ventil 

Pojistný ventil je zařízení, které chrání primární okruh solární soustavy proti nedovoleným tlakům. Otevírací přetlak ventilu určuje maximální tlak v soustavě s ohledem na tlakovou odolnost nejslabšího prvku celé soustavy, zpravidla výměníku nebo kolektoru a určuje tak tlakový stupeň a velikost expanzní nádoby. Mezi ventilem  a okruhem nesmí být tedy žádné uzavíratelné prvky. Instalace pojistného ventilu v úseku solárních kolektorů se ovšem vyhýbáme z praktických důvodů. Revize a kontrola tohoto ventilu na těžko přístupných střechách se zpravidla zanedbává, Umístění ve venkovním prostředí také velmi snižuje životnost pojistného ventilu a při otevření nemusí správně plnit svou funkci opětovného uzavření a teplonosná kapalina zpravidla vyteče na střechu, čímž dojde ke ztrátě provozního tlaku a systém se tím pádem stává nefunkční. Proto raději volíme umístění v technické místnosti, což z praktických zkušenností nepředstavuje žádný problém z hlediska bezpečnosti celé soustavy proti nepovoleným tlakům. Vhodné je také společně s pojistným ventilem instalovat také tlakoměr a teploměr. V pojistném potrubí samozřejmě nesmí docházet ani k akumulaci nečistot ve vztahu k funkci, kterou má v solární soustavě plnit. Funkce pojistného ventilu si vyžaduje také logické umístění, aby nemohlo dojít k opaření obsluhy a musí být pravidelně kontrolován. 

Expanzní nádoba 

Expanzní nádoba umožňuje změny objemu teplonosné kapaliny vlivem tepelné a objemové roztažnosti k nedovolenému zvýšení tlaku a zbytečných ztrát kapaliny způsobené otevřením pojistného ventilu v případě stagnace. V solárních soustavách tyto nádoby používáme jako uzavřené s membránou, i když dříve bylo možné využít tzv. otevřených, kde jako u topných soustav docházelo v nejvyšším místě ke zvýšení nebo poklesu hladiny. Jedná se tedy o kovovou nádobu, která je uprostřed rozdělena pružinou membránou, která odděluje dvě látky: teplonosnou kapalinu a stlačený plyn (vzduch). Oproti expanzním nádržím na otopné soustavy zde musí být ale zaručena vyšší odolnost proti teplotám a chemickému složení teplonosné látky. Ta se zahříváním při provozu solární soustavy roztahuje a postupně vyplňuje objem expanzní nádrže. Proto by tato nádoba měla být schopna pohltit objemové změny teplonosné kapaliny  vlivem teplotní roztažnosti bez její zbytečné ztráty a udržet přetlak v solární soustavě v požadovaných mezích při všech provozních stavech. Při stagnaci, kdy je teplota v kolektorech na maximální možné hranici stejně jako teplonosná kapalina, pára vlastně vytlačuje objem kapaliny z kolektorů do expanzní nádrže  a při poklesu teploty tato pára zpět kondenzuje a vytlačená kapalina se vrací zpět do kolektorů.  Expanzní nádoba může být umístěna prakticky kdekoliv v soustavě, ovšem zpravidla ji umisťujeme na studené větvi primárního okruhu kvůli nižšímu tepelnému namáhání. Dále musí být instalována ve správné vertikální poloze, aby nemohlo docházet k jejímu zavzdušňování. Pravidelná kontrola tlaku v ní je také jedním z předpokladů správné funkčnosti celého solárního systému. Zpravidla se tyto nádoby určené pro solární soustavy vyskytují v bílé barvě a v rozličné škále objemu od 10 do 50 i více litrů.